Filipe, jak jste se vlastně k hokeji dostal?
Velmi lehce. Hned za barákem máme rybník. Když jsem byl malý, rodiče mě postavili na brusle – ještě takové se dvěma noži – a já jsem tam ťapal.
Od kolika let bruslíte?
Myslím, že od čtyř nebo od pěti let. Chytlo mě to a už jsem u toho zůstal a pak jsem šel do Plzně na Brusličku.
Bavilo vás bruslení hned?
Rodiče mi vyprávěli, že jsem nejdříve řval a nechtěl jsem tam být, tak mě trošku postrčili. Moc jim za to děkuju. Začátky jsou pro děti vždycky těžší, protože neví, co mají čekat. Ale mě to chytlo a baví mě to pořád.
Zkoušel jste i jiný sport?
Na fotbal jsem byl dřevěný. (smích) Jsem kluk z vesnice, takže jsem toho zkoušel víc. Na vesnici jsme měli takovou partu, zkoušeli jsme všechno možný. Kopali jsme do míče, jezdili na kole, zkoušeli jsme i tenis. Takový klasický vesnický život. Ale hokej mě nadchnul nejvíc.
Pocházíte z Horní Lukavice na Plzeňsku, takže začínat s hokejem jinde, než v Plzni asi nebylo ani pochyb, že?
Jojo, začínal jsem v Plzni na Brusličce a pak jsem postupoval výš a výš.
Vzpomínáte na nějaké tamní trenéry? Kdo vám v začátcích pomohl nejvíce?
Pan Vakeš a Franta Roubal přímo v Brusličce. Potom už vždy záleželo, jaký trenér byl u jednotlivých tříd.
Měl jste v Plzni nějaký vzor?
V Plzni jedině Martin Straka. (úsměv)
Pokud se podíváme do hokejové databáze eliteprospects, v mládežnických kategoriích nemůžeme přehlédnout četné reprezentační zastoupení ve všech věkových kategoriích. Jak vzpomínáte na své mládežnické roky?
Byly to hezký roky, u repre jsem si prošel všechno, ať už to byly sedmnáctky a neoficiální MS (Hlinka Gretzky Cup, pozn. red.), potom mistrovství U18, U20. Vzpomínám na to moc rád. Byly to hezké časy.
Dokázal byste říct, čím jste upoutal oko trenérů, že si vás vybrali?
Těžko říct. Asi tam hraje roli víc faktorů. Měl jsem dobré bodování a asi se jim líbilo, jak jsem hrál. Možná taky rychlost. Ale zpětně je to už těžké, protože už to pár let je. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel.
S výběrem U17 jste na Hlinka Gretzky Cupu získal stříbrné medaile. To je velký úspěch, že?
V Břeclavi to bylo hezké, přišlo hodně lidí, měli jsme dobrou partu a všechno se tak nějak hezky sešlo. Ve finále s Kanadou to ale moc nevyšlo.
V roce 2017 jste reprezentoval ČR i na mistrovství světa U20. Jaké jsou vzpomínky na tento turnaj?
Je to velký zážitek. Ten rok, ve kterém se MS konalo, jsem odešel do Ameriky a na to vzpomínám moc rád. Bylo to v Kanadě, v Montrealu, a bylo to super, i když se nám to moc extra nepovedlo. (ČR na turnaji obsadila 8. místo, pozn. red.) Ale zkušenost to byla velká.
Nemůžu se nezeptat na před nedávnem ukončené MS světa U20 v kanadské Ottawě. Sledoval jste a vybavily se vám vzpomínky?
Ano, koukal jsem. Vzpomínky se mi vrací a jsou kladné. Našim klukům se to moc povedlo a bronzová medaile je skvělý výsledek.
Už jsme to tu nakousli, v sezoně 2016/2017 jste odešel do Ameriky. Jaký byl důvod? A proč padl výběr zrovna na Ameriku?
Chtěl jsem něco změnit, nabrat nějakou novou zkušenost do života, nejen hokejovou. Myslím, že mě to posunulo zase někam jinam. Naučil jsem se docela dobře jazyk a celkově jsem se osamostatnil. Bydleli jsme tam u rodin. Říká se jim „billet families“ a především mladí hráči v juniorském věku mohou bydlet u rodin v Americe. Díky tomu jsem poznal pro mě novou americkou kulturu.
Pozn. red.: Pojmem „billet families“ se obvykle označují rodiny, které poskytují ubytování mladým hokejistům, obvykle v rámci juniorských nebo univerzitních lig (zejména v USA a Kanadě). Tyto rodiny hráčům nabízejí nejen místo k bydlení, ale také podporu, stravu a rodinné zázemí během sezóny, pomáhají jim přizpůsobit se v novém prostředí a soustředit se na hokej. Tato praxe je běžná v ligách jako USHL, OHL nebo WHL. Pro hostitelské rodiny je to také příležitost stát se součástí sportovního života a navázat dlouhodobé vztahy s hráči.
Co vám působení v Americe dalo?
Tak to, co už jsem zmínil – samostatnost a jazyk. A samozřejmě i hokejově mi to dalo hrozně moc, zase jsem se posunul. V Americe je menší hřiště. Myslím si, že mě to jen posunulo.
V týmu Omaha Lancers americké juniorské USHL jste se v první sezoně stal druhým hráčem s nejvyšším kanadským bodováním. V následující sezoně jste kanadské bodování týmu dokonce vyhrál. To byl velký úspěch, ne?
Tam se mi to opravdu povedlo a vzpomínám na to velmi pozitivně. Měl jsem tam i supr rodinu, všechno se to sešlo. Kluci v týmu byli skvělí.
S rodinou, u které jste bydlel se ještě vídáte nebo jste jinak v kontaktu?
Píšeme si.
Jak probíhá výběr do rodin? Je to určené nebo se ony nějak nabízí?
Ano, mají rodiny, které chodí na hokej a dělají to pravidelně. Jsou to lidi, kterým už odrostly děti a dělají to už několik let. Vždycky jim tam někoho dají. Tehdy jsme tam byli tři.
V Americe jste strávil dva roky, pak následoval přesun do Švédska. Nabízí se tedy obdobná otázka – proč a proč právě Švédsko?
Chtěl jsem získat více zkušeností mezi chlapy, tak jsem zkusil Švédsko. I tam mi to dalo hrozně moc, je to jiná země, jiná kultura, i ten hokej je tam specifický, hodně rychlý. I když se mi to tam moc nepovedlo, tak na to vzpomínám jen v dobrém. Naučil jsem se tam něco jiného a nasbíral hlavně zkušenosti.
Jak v Americe, tak ve Švédsku jste byl úplně sám? Bez rodiny?
Když jsem hrál v Americe, tak jsem nebyl doma vůbec, protože mistrovství světa juniorů bylo v Kanadě, takže jsem se nevracel. Prvním rokem za mnou přijela máma se ségrou, druhým jsem pak letěl domů na Vánoce. A ten rok pak za mnou letěla ještě máma s přítelkyní. Byly tam týden.
Je to asi těžké být takhle daleko úplně sám, že?
Nebudu lhát, bylo to těžký. Ale naučil jsem se to zvládnout. Člověka to zocelí.
Proč jste se pak rozhodl vrátit?
Už jsem chtěl domů. (smích) Byl jsem tři roky pryč, takže jsem chtěl zpátky do Česka. Po návratu jsem šel do Chomutova. Cítil jsem, že bych se tady chtěl nějak usadit, být tady.
Byl Chomutov a poté Plzeň jasná volba po návratu?
Jojo, byla.
V dubnu 2023 jste přišel do Mladé Boleslavi. V rozhovoru pro klubový web jste tehdy uvedl, že jste potřeboval restart, a proto jste sáhl po změně. Přinesla ta změna to, co jste od ní očekával?
Těžký to hodnotit, protože jsem se krátce po příchodu zranil. Ale jinak ano. Nový tým, nové město, noví lidé. Byla to pozitivní změna. Až na to, co se potom stalo.
To následně ještě rozebereme, ale zeptám se – čím vás Boleslav oslovila a proč jste se pro ni rozhodl?
Cítil jsem, že chci udělat změnu a nabídka přišla z Boleslavi. Neváhal jsem a šel jsem do toho.
V Boleslavi jste už druhým rokem, co na město jako takové říkáte?
Zajímavý. Bydlím tady prakticky hned v centru, takže na zimák to mám kousek, je to tady všude blízko. Ale pro mě je to asi těžké posoudit, protože se převážně pohybuji jen mezi bydlištěm a zimákem.
Je něco, co vám v Boleslavi přirostlo k srdci a co jste si oblíbil?
Máme malou dceru, takže chodíme pořád na procházky, takže Štěpánka, Krásná louka. Taky kavárna Škoda nezajít.
Co kabina? Jste tam „jako doma“? S kým si třeba rozumíte nejvíc?
Asi s každým. Odešel mi Séba (Sebastián Malát, pozn.red.). Ale se všema. Se Sébou jsme k sobě měli asi nejblíž, protože jsme oba přišli z Plzně. Ale jinak jsme super parta. Kluci jsou tady všichni v pohodě, je to skvělý. Na ledě i mimo něj jsme dobrá parta.
Jak už jste to v předchozí odpovědi naznačil, po příchodu do Boleslavi jste se zranil. Na úvod tedy pořádný kopec smůly, že?
To teda jo. Upřímně nic takového jsem ještě nezažil. Nikdy jsem nebyl dlouhodobě zraněný. A přišel jsem sem a buch – ruka. Buch – huba. Nasčítalo se to a byl to skoro rok, co jsem ta zranění léčil. Rozhodně nic příjemného.
Co bylo horší? Psychická nebo fyzická bolest?
Takhle jsem to asi nebral. Je to hokej a tohle se zkrátka někdy stane. Hodně mi pomohla rodina. Nějak jsme to přelouskali.
Jak se to vůbec stalo?
Ke zlomenině čelisti došlo na tréninku ještě v rámci letní přípravy. A ruku jsem si pochroumal v zápase s Olomoucí (ne 3. 12. 2023, pozn. red.). Za bránou jsem odehrál puk a ruka se mi podlomila a praskly mi vazy.
Jak dlouho trvala rekonvalescence?
Ruka čtyři a půl měsíce. Pusa jeden a půl až dva měsíce.
Jak moc takové zranění ovlivní psychiku hráče? Jak bránit tomu, aby si to člověk tolik nepřipouštěl?
Je to těžký. Když už je to takhle dlouhý, tak už si člověk říká, proč se to sakra stalo? Ale mám malou, takže jsem to přelouskal a dá se říct, že jsem na to skoro „nemyslel“. Musí se to přečkat. Nic jiného nezbývá. Ale ta čelist byla peklo, hrozně to bolelo.
Pomohla vám rodina. Pomohl ještě někdo další nebo něco dalšího?
Mám i sportovního psychologa, paní Šauerovou, se kterou jsem to také hodně řešil. Jedna věc je to s někým probrat, ale ve výsledku je na to člověk vlastně „sám“, resp. sám s rodinou. Ale zvládli jsme to, i když už to bylo na palici.
Snažil jste se i tak být co nejvíce s týmem?
Jo, určitě. I s tou rukou jsem už po nějaké době trénoval. Dá se říct, že jsem byl většinu času tady na zimáku. Plnohodnotně jsem pak trénoval, jen jsem nezapojoval zraněnou ruku. Operovali mě tady na Pírkáči (Klinika Dr. Pírka, pozn. red.) a pan doktor Kebrle mi na ruku dal odlehčenou sádru.
Abychom to trochu odlehčili, vzpomenete si na nějaký humorný zážitek, který se vám v souvislosti se zraněním stal?
Nemohl jsem si utřít zadek. (smích) Ne, teď vážně. Jsem pravák, takže jsem se musel všechno naučit levou rukou. Malá byla v té době fakt malá, takže jsem se i s ní musel naučit opatrně manipulovat levou rukou. Bundu jsem si musel zapínat opačně. A bylo toho určitě víc, ale nic vyloženě vtipného mě nenapadá.
Po zranění zlomeniny čelisti jste se na led vrátil 4. října, zpočátku jste hrál dokonce s košíkem. Byl to tak trochu návrat do dorosteneckých let?
To jsem říkal hned, že jsem se vrátil o pár let zpátky. (smích) Člověk si na to zase znovu zvyká. Už jsem chtěl hlavně hrát, takže mi bylo jedno, v čem hraju. Hlavně, že jsem mohl být zase na ledě, to bylo důležité.
Zlomeniny čelisti byly v týmu Bruslařů teď poměrně časté. Adam Jánošík to schytal loni na Kladně. Ten si po návratu na led vybral helmu s plexisklem. Je v tom nějaký rozdíl?
Já zkoušel ještě něco jiného, ale ten košík mi přišel jako nejlepší řešení. Každému vyhovuje něco jiného. Ale už mám naštěstí normální plexi.
Pryč tedy od zranění. Už jsem to tu taky trošku naťukli. K postu útočníka přibyla před rokem a půl i role táty. Jak skloubit profesionální sport a rodinu?
Ze začátku to bylo těžký, ale přítelkyně je skvělá a většinu obstará. Je to nová kapitola života a jsme šťastný. Moc si to užívám.
Jak narození dcery změnilo váš pohled na život?
Úplně. Člověk řeší věci trochu jinak, než když je sám nebo žije jen s přítelkyní. Už je zodpovědný za někoho jiného. Bere ten život jinak.
Povedete ji ke sportu?
Určitě ji povedeme, aby něco dělala, aby byla k něčemu vedená, ale chtěli bychom, aby dělala něco, co ji bude bavit. Nutně nepotřebuji, aby dělala sport. Hlavně, aby měla cíl.
Děkujeme za rozhovor.
