Dominiku, jaký byl po tak dlouhé absenci váš návrat na led?
Musím říct, že hodně těžký. Ale díky tomu, jako to nakonec dopadlo, se mi bude líp dýchat, líp odpočívat. A v pátek snad vyjedu znova.
Z čeho jste měl největší obavy? Hráči většinou po takových návratech sotva pletou nohama, nebo jsou nervózní…
Fyzicky se cítím dobře, ale v té hlavě mi to asi trochu strašilo. Vrátit se po třech, vlastně skoro po čtyřech měsících, a to ještě proti takovému soupeři, který hraje hodně do těla a hodně zodpovědně, tak je to trochu náročnější na psychiku.
Jak jste – samozřejmě kromě léčby – trávil ty měsíce? A jak moc jste se zvládal zúčastnit toho „hokejového dění“?
Kdykoliv jsem mohl přijet na zápas, byl jsem na zimáku, když to nešlo, proseděl jsem ho u počítače. A doufal a fandil. Samozřejmě jsem se snažil v rámci možností pořád alespoň trochu trénovat. Bylo to blbé období, doufám, že je definitivně za mnou.
V Olomouci jste šli do vedení, přesto se to dost zamotalo a domácí otočili. Čím to?
Po prvním gólu jsme přestali hrát. Oni naopak naskočili. Speciálně Olomouc je těžké dohánět, když se dostane do vedení, protože obranu má vážně propracovanou. Po druhé třetině jsme si trochu zařvali v kabině a naštěstí se nastartovali.
Ve třetí třetině to bylo hodně vidět…
Začali jsme hrát to, co jsme měli hrát celou dobu. Kdybychom se toho drželi od začátku, mohli jsme je dostat někam ještě úplně jinam. Bylo by fajn, kdybychom příště nemuseli čekat na to, až na sebe začneme řvát v kabině.
Jaká byla zvlášť před tímhle zápasem atmosféra v kabině? Mluvili jste o jeho důležitosti?
Pro nás je teď důležitý každý zápas, v každém bychom měli bodovat. Chceme urvat desítku, nechceme hrát nějaký pitomý play-out.
Děkujeme za rozhovor.
