Davide, pojďme se ještě na moment vrátit k loňské sezoně, v níž boleslavští junioři došli až do finále extraligy juniorů. Jak dlouho probíhaly oslavy druhého místa či jak dlouho trvalo, než neúspěch v tom finálním kroku odezněl?
Hned na úvod po mě chcete diplomatické fráze, jo? (smích) Oslavy byly poctivé a trvaly adekvátně dlouho tomu úspěchu, a jelikož úspěch to byl obrovský, tak dlouho. Mně osobně to připadá, když se nad tím teď tak zamyslím, jako kdyby to bylo včera. Pořád jsou to neskutečně nádherné pocity a vzpomínky na partu, na ty jednotlivé kroky a prostě na všechno. Na nic z toho dlouho nezapomenu.
Jaké ohlasy na sezonu byly u vás doma v Písku?
Asi ani nemohly být jiné než velké a kladné. Až jsem se divil, kolik kamarádů a lidí, co mě znají, to všechno v Písku sledovalo. Psali mi, když jsme se někde potkali, tak se dost vyptávali. Bylo to příjemné a vyvrcholilo to tím, že se na poslední zápas sezony z Písku vypravili mikrobus a dvě další osobní auta, ve kterých byli moji kamarádi, rodina a přítelkyně. To byla pro mě osobně ta největší odměna a chtěl bych jim ještě jednou poděkovat! A samozřejmě, že oslavy proběhly později i v Písku. (úsměv)
Jak moc jste si stačil odpočinout a kdy jste se začal připravovat na další sezonu?
Popravdě toho odpočinku moc nebylo. Ihned po skončení sezony a oslav jsem přezul nože za kolečka a začal trénovat a hrát inline hokej. Za nedlouho jsem k tomu přidal ještě i letní přípravu na další hokejovou sezonu. Takže na relaxování moc nedošlo, ale přiznám se, že za těch pár let, co hraju inline hokej, jsem si na to snad i zvykl. I když ze všech stran slýchám, že jsem blázen, ať si odpočinu a podobně. Samozřejmě všechno myšleno v dobrém, ale stejně to jde jedním uchem tam a druhým ven. (úsměv)
Řekl jste to sám, jste jedním z hokejistů, kteří se přes léto věnují inline hokeji. Za který klub hrajete a co to znamená v praxi? Kam a jak často jezdíte na tréninky? A na zápasy?
Inline hokeji se věnuji už od mala, kdy jsme to hráli jako doplňkový letní sport skoro celý tým. Baví mě to a je to pro mě takové zpestření letní přípravy. Poslední sezony působím v týmu Berounských Medvědů, kde máme hlavně díky našemu generálnímu manažerovi a zároveň i sponzorovi Martinu Mecerovi prvotřídní podmínky. Popravdě to ale pro mě neznamená jen zábavu, ale bohužel i dost hodin strávených v autě za volantem. Týmové tréninky byly naplánovány dvakrát v týdnu vždy večer, aby to všichni stíhali, a většinou bývaly v Praze. Já jsem si k tomu přidával ještě dvakrát týdně tréninky s kluky, co se inlinu věnují v Písku, a těm bych také chtěl poděkovat, že mě vzali mezi sebe. Co se týče zápasů, tak ty se hrály vždy o víkendech. Většinou to vyšlo na dvě utkání za víkend – sobota i neděle. Takže toho času to zabralo také dost. Ale baví mě to, je tam výborná parta, takže mi to vůbec nevadí.
Jak letos extraliga inlinu dopadla a jak se dařilo vám osobně?
Tuhle sezonu bych rozdělil na dvě části. Jednou je celá sezona plus play off a ta druhá semifinálový zápas se Slavií. Ta první, to byla, jak se říká, spanilá jízda Berounských Medvědů. Vyhrálo se deset zápasů z deseti v základní části. V play off jsme přešli celkem v klidu přes Nový Jičín a vše šlapalo, jak mělo. Navíc jsem hrál se svým starším bratrem Jakubem a asi je vidět, že opravdu něco společného máme, protože jeden o druhém víme a řekl bych, že na hřišti přemýšlíme dost podobně. Sice on je ten hračička, co dává góly, a já ten pes obranář, co nahrává, ale klape nám to spolu. V průběhu celé sezony se mi dařilo a byl jsem spokojený. Jenže pak přišel konec spanilé jízdy, kterou stopli právě Slávisté. Kdo ten zápas viděl, musel si říkat, že jsme parta sedláků, kterou posbírali někde po cestě, a dali jí hokejky. To, co jsme předvedli na ploše, bylo něco otřesného. Tolik chyb, co jsme udělali za ten zápas, jsme snad neudělali za celou sezonu. Prostě hrůza. Navíc Slavia má výborný tým v čele s tvářemi, které můžete znát z Boleslavi – Marek Loskot, Milan Toman nebo Martin Tondr. Nejen oni nám ten konec sezony dost znechutili a v semifinále nás roznesli 9:4, což pro mě osobně byla nejvyšší porážka za dobu, co inline hokej hraju.
I letos jste se objevil v národním týmu. V inlinu je to poněkud specifické, protože jsou vlastně dva – IIHF a FIRS. Můžeš popsat základní rozdíl?
Ano, je to tak. Kupodivu jsou dvě organizace inline hokeje – FIRS, což je sdružení, které organizuje kolečkové sporty, a potom organizace IIHF, pod jehož hlavičkou se hraje i lední hokej. Těch rozdílů je několik, ale ten hlavní je asi v pravidlech. FIRS se hraje na menší branky, bez postavení mimo hru, bez zakázaných uvolnění, bez hry do těla. Spousta hokejových trenérů, kteří nesouhlasí s hraním inline hokeje, to nazývají jedním velkým rybníkem. Pod IIHF je to pak přesně opačně. Za sebe můžu říct, že když okusíte obě dvě organizace, je to opravdu o něčem jiném.
Vy sám jste nakonec v rámci FIRS vyrazil na mistrovství světa do Argentiny. To je na zdejší poměry celkem dost exotická destinace. Byla to vaše první cesta tak daleko?
Bohužel to nebyla moje první takto daleká cesta. Před třemi lety jsem okusil cestu do Kolumbie, což byla také dost exotická země. Cesta je neuvěřitelně dlouhá, ale uspořádalo se tam mistrovství, a tak jsme to holt museli zvládnout.
Jak takové cesty prožíváte, případně přežíváte?
Otázka byla velice dobře položena, protože já je jednoznačně přežívám. Ono asi pro nikoho není příjemné strávit 48 hodin na cestách buď v letadle, anebo v letištních halách. Létání mi nevadí, pokud ten let není dlouhý, což bohužel v tomto případě byl. Tak dlouho sedět na jednom místě je pro lidi, kteří jsou zvyklí pořád něco dělat, hrozné. A když přistanete, taky to není žádná sláva. To totiž vylezete z letadla totálně rozlámaní a s oteklýma nohama.
Jak dobří jsou v takových zemích organizátoři?
Vím, že organizace asi nebude jednoduchá ani levná záležitost, ale myslím si, že by se to dalo zvládnout trochu lépe. Hlavně podmínky. Co se týče prostředí haly, tak to bylo letos bídné. Ale na druhou stranu v Kolumbii se nám líbilo, jak to bylo zvládnuté, takže to asi není o tom, jak daleko nebo v jak moc exotické zemi to je, ale o tom, jak se s tím kdo popere.
Jak probíhaly boje v základní skupině?
Po příletu do Rosaria (město v Argentině, kde se MS konalo – pozn. red.) následoval den volna, abychom si trochu zvykli na zdejší klima a podobně. Druhý den jsme měli trénink, který jsme spojili s Italy a taky proti nim hráli přípravný zápas, ve kterém jsme zvítězili 4:3. První oficiální den turnaje potom přišel hodně těžký test, kdy jsme dostali Francouze, kteří na tom stojí celoročně a jsou to „profíci“. I přesto jsme se s tím dokázali poprat a vyhrát 4:2. V dalším zápase nás čekalo Lotyšsko, které jsme porazili 5:1, ale výsledek tomu neodpovídal. Byl to neskutečně vyrovnaný zápas a Lotyši byli opravdu houževnatým soupeřem. Zlomili jsme to až přibližně 10 minut před koncem dvěma slepenými brankami. V posledním zápase ve skupině nás čekalo Švýcarsko. Ti hráli o záchranu, takže to pro ně byl zápas o všechno. I tyhle podmínky jsme ale nakonec zvládli poměrem 7:0 a ze skupiny tak postupovali z prvního místa.
Předpokládám, že v play off už to byla „jiná káva“…
Ve čtvrtfinále jsme narazili na Mexiko, vítěze spodní divize MS a nevěděli jsme, co od něj čekat. Tušili jsme, že musíme ihned zarazit jejich euforii z postupu do elitní skupiny a taky z vítězství v jejich divizi. Což jsme zvládli a nakonec celkem hladce zvítězili 10:1. Ale to už končila veškerá legrace, přišlo semifinále a v něm znovu nepříjemní Lotyši. Předpoklady se vyplnily, bylo to strašně vyrovnané. Dokonce jsme prohrávali, pak jsme vyrovnali a těsně před koncem jsem dokázali dát dvě branky a zvítězit 3:1. Byli jsme ve finále a naším soupeřem znovu Francie, která převálcovala USA a chtěla titul. Všichni věděli, že v tomto finále se bude přepisovat historie. Buď Francouzi vyhrají svůj první titul, anebo my dokážeme téměř nemožné a vyhrajeme čtvrtou ze čtyř možných zlatých medailí ve všech kategoriích. Opět jsme prohrávali 0:1, ale zase jsme se dokázali semknout a zabojovat, vyrovnat a dotáhnout zápas do prodloužení. Tam následoval faul a přesilová hra pro nás a v té už si naše první čtyřka počínala nekompromisně. Vystřelila nám zlaté medaile! Musím říct, že vypukla neskutečná euforie…
Abychom objasnili tu vaši zmínku o čtvrté ze čtyř zlatých medailí: Kromě mužů vyhráli Češi i v kategoriích žen a juniorů a v květnu dokonce i veteráni. Česká republika tak ovládla světový inline hokej. Určitě je super pocit být součástí něčeho takového…?
Jak už jsem se zmínil, je to něco co nikdy nikdo nedokázal a myslím si, že zas dlouho nedokáže. Že je někde pod tím úspěchem mezi dalšími napsané i moje jméno, je krásný pocit. Je úžasné, že i taková malá země, jako je Česká republika, může v něčem ovládnout svět a je mi ctí, že v tomto sportu můžu naši zem reprezentovat.
Přitom to nebyl váš první úspěch – pochlubte se i těmi dalšími.
Ano, nebyl. Teď asi nebudu úplně skromný, ale je to pro mě letos už čtvrtý titul mistra světa. Dva mám z juniorské kategorie a dva z kategorie mužů. První titul jsem získal v Kolumbii. Druhý potom jako kapitán juniorky v Kalifornii, kde jsem měl tu čest zůstat i s muži a podařilo se nám to vyhrát i za ně. A ten nejčerstvější úspěch je ten, který tady teď hodnotíme z argentinského Rosaria.
V závěru pojďme zpátky k hokeji. Je známo, že do boleslavského A týmu jste se zatím nevešel. Nezvažoval jste, jestli netrénovat pod trenéry Křivohlávkem a Žabkou jako jiní vaši kolegové?
Ano, zatím jsem se tam vážně nevešel. Trochu mě to mrzí, myslím, že jsem loni dělal maximum pro to, abych si řekl alespoň o místo v letní přípravě, ale zkrátka se nestalo. Je to samozřejmě rozhodnutí trenérů, které respektuji, tak to prostě je. Jak dělat letní přípravu jsem se rozhodoval dost dlouho. Nakonec jsem si řekl, že zkusím něco nového a to je individuální program. I když samozřejmě vím, že trenérská dvojice Žabka – Křivohlávek by mě u sebe trénovat nechali a jistě by mi dali velice kvalitní letní přípravu.
Jak tedy letní přípravu trávíte, co jste sám sobě naordinoval, kdo vám pomáhá a není těžké trénovat sám, kdy vás takříkajíc nikdo netáhne?
Až doteď jsem každé léto trénoval s dvaceti dalšími lidmi, takže přiznávám, že být najednou sám, je pořádná změna. Všechno má svoje pro a proti. Jak jsem už řekl, chtěl jsem si to zkusit, takže sklízím, co jsem si sám zasel, jak se tak říká. Faktem je, že je to mnohem těžší v tom směru, že vás nemá kdo hecovat a nemáte s kým soutěžit. Když trénuje člověk sám, je prostě nejrychlejší. (smích) Ale na druhou stranu mám celou přípravu postavenou přímo na tělo a je to znát. Když cvičíte s týmem, nemáte čas přehazovat závaží, takže jsou tam dané váhy přijatelné pro všechny. Když jsem sám, můžu si všechno přizpůsobit podle sebe a když to má člověk v hlavě srovnané, snaží se ze sebe vydat prostě maximum, o což jsem se celé léto snažil. Letní příprava se u mě každopádně skládala hlavně z posilovny na nohy a core a dost často jsem také seděl na kole. Nevyhnul jsem se ale ani běhům nebo agility. Posilovnu mi ordinoval Míra Krupka coby trenér píseckého mladšího dorostu a chodil ji se mnou, za což mu patří poděkování. Taky jsem strávil skoro 14 dní soustředění na Šumavě. Myslím si, že to celé bylo kvalitní. A taky psychicky náročné, protože jsem do všeho musel sám sebe kopat. Každopádně ale dobrá zkušenost.
Už máte nějakou představu, kam povedou vaše další kroky?
Moje další cesty by měly směrovat do Ústí nad Labem. Upřímně se tam dost těším. Na nový kolektiv, na novou zkušenost a hlavně na dospělý hokej. Budu se snažit, abych se co nejlépe zapracoval do týmu a trenéři byli spokojení. A nebudu zapírat – pokusím se říct si o nějakou tu zkušenost v extralize! To jsou moje cíle na další rok hokejového života.
Děkujeme za rozhovor.
Foto: worldinlinehockey.org a soukromý archiv Davida Bernada