Jiří, kdy a kde jste s hokejem začínal?
Začínal jsem právě v Mladé Boleslavi, zhruba od čtyř let jsem chodil s tátou a s dědou bruslit na Jizeru. Když mi bylo šest nebo sedm, odvedl mě táta ke svému kamarádovi na boleslavský zimák, kde jsem začal hrát v žákovských kategoriích.
Jak tehdy (v polovině šedesátých let, pozn. red.) stadion vlastně vypadal?
Stadion byl nezastřešený a podmínky byly určitě těžší než teď. Na jaře, když začalo svítit slunce, se led musel přikrývat deskami s plachtou, což nás čekalo po každém tréninku. Před ním jsme to zase museli celé uklízet, takže jsme si pořádně mákli i mimo trénink.
Neříkáte si někdy, že by současní mladí hokejisté takové podmínky také potřebovali?
(směje se) Já si myslím, že by jim to určitě neuškodilo. Netvrdím, že by potřebovali ještě nějaký další fyzický zápřah, spíš jde o s tím spojenou disciplínu.
Na koho z tohoto období, ať už je to trenér či spoluhráč, vzpomínáte nejraději?
Určitě na Luďka Exnera, což byl můj první trenér. Kromě něj bych zmínil ještě Bohumila Bartoně, který mě vedl v žácích, a také Jana Folprechta, velkou trenérskou osobnost v Mladé Boleslavi. Tihle tři mi dali nejvíc. Spoluhráčů bych mohl zmínit spoustu, napadá mě třeba Ladislav Lejsek, který se v boleslavském hokeji ještě stále pohybuje.
Jste s nimi pravidelně v kontaktu?
Když přijedu na zápas juniorky nebo A-týmu, tak třeba s Láďou se na hokeji potkám, ale nějak pravidelně se nevídáme. Oni jsou vytížení, já také, takže není moc času.
Do NHL jste se vydal až ve třiceti letech, tedy docela pozdě. V dnešní době už hráči v tomto věku do zámoří neodchází, fungovalo to tehdy jinak?
Odcházel jsem v únoru roku 1988 po olympijských hrách v Calgary, u nás ještě byla totalita. Aby nás svaz mohl pustit do zahraničí, museli jsme nejprve splnit určité podmínky. Muselo nám být alespoň třicet let, já třicetiny oslavil v lednu 1988, dále jsme museli mít odehraných asi 150 zápasů za národní tým a zároveň nějakou medaili z mistrovství světa nebo z olympiády. Já všechna tato kritéria splňoval, takže nebyl žádný důvod mě tu držet. Kdybych emigroval, mohl jsem se do NHL dostat dříve, ale měl jsem tu rodinu i kamarády, takže jsem si to moc nedokázal představit.
Jste jediným odchovancem boleslavského hokeje, který kdy dosáhl na Stanley Cup. Vyhrál jste ho hned třikrát, čemu za to vděčíte?
Aby se tohle hráči povedlo, musí se sejít celá řada věcí. Štěstí na tým, štěstí na trenéra. Když jsem přišel do Calgary, tak tehdejší generální manažer Cliff Fletcher budoval tým už dva nebo tři roky. V roce 1989 se všechno sešlo a podařilo se nám NHL vyhrát. V Pittsburghu byla situace trochu jiná, v mistrovských sezonách 1990/91 a 1991/92 se mnou za Penguins hrály velké osobnosti jako třeba Mario Lemieux nebo Paul Coffey, to byl opravdu tým hvězd.
Kam se hokej za tu dobu posunul? Je teď těžší se do NHL dostat?
Oproti době, kdy jsem hrál já, je hokej daleko rychlejší, fyzická připravenost hráčů je zhruba stejná. My jsme měli daleko těžší výstroje, které jsou dnes vyráběny z úplně jiných materiálů, takže kluci na sobě oproti nám tahají zhruba o pět nebo šest kilo méně. Prosadit se v NHL je podle mě pořád stejně složité. Na druhou stranu, v naší době byl hokej daleko fyzičtější a hráči se 175 centimetry se v lize skoro nevyskytovali, což už dnes, kdy se hraje spíše technicky, neplatí.
Po skončení aktivní kariéry jste se stal skautem, nejprve jste pracoval pro Calgary Flames a nyní pro Dallas Stars. Byl jste se někdy podívat na hráče třeba i v Mladé Boleslavi?
Určitě, občas se přijedu podívat, v současnosti sleduji třeba obránce Karla Klikorku. Na starosti mám skauting v České republice, na Slovensku, v Německu a ve Švýcarsku, takže zas tak často v Boleslavi nejsem.
Sledoval jste někdy i boleslavské hráče, kteří se dokázali v zahraničí prosadit? Dříve to byl třeba Radim Vrbata, teď Tomáš Hyka s Davidem Rittichem …
Na Davida Ritticha jsem se jezdil dívat hodně často. V Dallasu jsme měli zájem o jeho služby, chtěli jsme s ním podepsat smlouvu, ale nakonec nás předběhlo Calgary. Udělali dobře, David si v zámoří vede velice dobře, o víkendu se účastnil i All Star-Game v St. Louis. Radim Vrbata měl v NHL skvělou kariéru, odehrál tam přes 1000 zápasů a nasbíral více než 600 bodů, přitom byl draftován až v sedmém kole (v roce 1999 na 212. místě týmem Colorado Avalanche, pozn. red.).
Trenérská profese vás nikdy nelákala?
Nelákala, protože jsem věděl, co všechno to obnáší a že trenér u jednoho týmu příliš dlouho nevydrží. Rád jsem pánem svého času a o tom, kam pojedu, si můžu rozhodovat sám, což je na práci skauta skvělé.
Před dvěma lety jste byl pozván na slavnostní galavečer oslav 110. výročí od založení boleslavského klubu. Jak jste si celou akci užil?
Bylo to fajn, protože jsem tam potkal pár kamarádů, se kterými jsem se dlouho neviděl. Pozvání jsem si vážil, potěšilo mě, že si na mě lidé z vedení klubu vzpomněli a moc jsem si to užil.
Nedělní utkání proti Pardubicím odehráli Bruslaři v rámci akce Legenda legendám s vaším portrétem na dresu. Co jste tomu říkal?
Určitě by se našli hráči, kteří jsou s hokejem v Mladou Boleslaví spojeni více než já, takže mě to velice potěšilo a byl jsem poctěn.
Tato charitativní akce slouží i jako uctění památky Ivana Hlinky. Vy jste se s ním těsně minul při angažmá v Trenčíně nebo v národním týmu, ale určitě na něj máte nějakou vzpomínku, ne?
Určitě. S Ivanem byla vždy velká legrace, jako hokejista byl velice soutěživý, pořád chtěl vyhrávat. Z naších vzájemných zápasů, kdy já hrál za Spartu a on za Litvínov, si pamatuji několik jeho akcí, hokejových i nehokejových. Třeba si vzpomínám, že jednou byl tak rozčílený, že zpoza mantinelu hodil na led židli, což se jen tak nevidí. (směje se) Ivan byl absolutní špička.
Jak vnímáte působení boleslavského klubu v extralize. Zasloužil by si podle vás už nějaký výraznější úspěch?
Konkurence v extralize je obrovská, týmy na špici tabulky jsou nesmírně vyrovnané. Boleslav má v této sezoně potřebnou sílu i kvalitu. Úspěch v play-off jí samozřejmě přeji, ale ve společnosti Třince, Liberce nebo Sparty to nebude vůbec jednoduché. Tyto týmy mají daleko větší finanční možnosti a získávají ty nejlepší hráče, ale musím říct, že Boleslav hlavně letos odvádí skvělou práci.
Děkujeme za rozhovor.