Panu Sládečkovi jsem nejprve chtěla položit úvodní otázku, nicméně on se o svém životě a hokejové kariéře rozhovořil sám...
Vyrůstal jsem nedaleko Mladé Boleslavi, ve Vinci. Hokeji jsem se věnoval už ve velmi mladém věku. Když mi bylo 19 let, hrál Vinec, který v té době hrál až třetí třídu, s Boleslaví. A tehdy jsme Boleslav porazili poměrem 7:5.
V té době si mě tam někdo všiml a začali mě zvát do Boleslavi. Od roku 1949 jsem tam přestoupil a od roku 1950 jsem za Boleslav stabilně nastupoval. Pak jsem šel na vojnu a tam jsem se dostal zase přes hokej do ATK (Armádní tělovýchovný klub).
V tu dobu tam byl celý reprezentační manšaft a já jsem se k nim dostal po půl roce. Když jsem dokončil vojenskou základní službu, tak jsem od nich zase odešel a vrátil jsem se zpátky do Boleslavi. Za ní jsem hrál až do roku 1964, na postu obránce. Ale dával jsem góly, i když jsem hrál v obraně. Pak jsem ukončil hráčskou kariéru a dal se na dráhu rozhodčího. Dělaly se nábory a já jsem hned udělal zkoušky a začal pískat krajský přebor a v roce 1969 dokonce první ligu (tehdy ještě nebyla extraliga, pozn. red.).
Tady v Boleslavi jsem byl jediný. Ale objevil se tu ještě jeden, kterému se líbilo, že jsem se dostal tak vysoko a začal pískat taky – byl to pan Luděk Exner. Pískal se mnou už od roku 1972 a spolu s ním jsme se stali na 8 let nejlepší dvojicí v tehdy nejvyšší lize v ČSR.
Společně jsme se v roce 1976 dostali až na Mistrovství světa juniorů v Bánské Bystrici a ve Zvolenu – jednalo se o oficiálně první mistrovství světa hokejistů do 21 let. Po mistrovství jsme byli vyhlášeni jako nejlepší trojice rozhodčích – Sládeček, Exner a hlavní rozhodčí Šubrt, který ještě u rozhodčích zůstal a nyní pracuje na ČSLH.
V roce 1978 jsme pískali mistrovství světa dospělých v Praze. Jezdili jsme po různých evropských pohárech, byli jsme v zahraničí, v Bielu, ve Švýcarsku. Pak jsme pískali jedno velké utkání, které jsme považovali za náš největší počin. Do Evropy přijel první profesionální kanadský manšaft a hráli v Moskvě a v Praze dva zápasy – oba pražské zápasy jsme pískali s Rudolfem Baťou, což byl v té době náš nejlepší rozhodčí. Nyní dělá na fotbalovém svazu sekretáře, protože vždycky uměl řeči.
V roce 1995, teprve ve 62 letech zemřel pan Luděk Exner a já jsem v roce 1980 přestal pískat ligu. Dříve se pískalo klidně až do 50ti let, což by se teď asi nestalo. A od té doby jsem seděl na lavici pro časoměřiče – až do loňské sezony (2015/2016). Pětatřicet let jsem strávil jako pomocný rozhodčí.
Jakými největšími úspěchy se můžete jako hráč pochlubit?
Za dobu mé hráčské kariéry hrála Boleslav třikrát o postup do nejvyšší soutěže. Tehdy ještě nebyla extraliga, takže jsme hráli 2. ligu. Navíc jsme hráli na přírodním ledě. Pamatuji si, že jsme tehdy jeden zápas hráli v Pardubicích. Vždycky se hrálo s tím, který měl sestupovat, systém byl velmi podobný tomu, který známe dnes. Jeden zápas jsme hráli venku, ten jsme prohráli 4:6 a druhý zápas jsme hráli v Praze, hned po zápase Švédsko – Česko. Jenže ten jsme také prohráli 4:6. Byli jsme třikrát v této pozici, ale nikdy jsme nepostoupili.
Působil jste vždy jako hráč Boleslavi, nebo měl jste možnost někam přestoupit?
Já jsem hrál v ATK (Armádní tělovýchovný klub). Moc jsem se jako hráč nedostal.
Do řeči nám lehce skočí manželka pana Sládečka: „No, nedostal. Ty by ses třeba i dostal, ale ty jsi nikam nechtěl jít. Přišli Sparťani, abys šel do Sparty…“
To je pravda, já jsem nikam nechtěl. Já jsem byl vyloženě Boleslavák. Měl jsem šanci se dostat třeba i do Chomutova. Ovšem, to jsem měl štěstí, že jsem nešel. Chomutov byl na nějakém zájezdu, letecky. A vraceli se ze zájezdu a letěli dvěma letadly. V jednom letadle byl tým a 17 náhradníků letělo druhým letadlem – a ti všichni se zabili, to letadlo spadlo. Já bych býval byl určitě v tom druhém letadle, protože bych byl náhradníkem, protože v ten rok bych tam býval šel… Do Sparty mě taky chtěli, tam jsem ale taky nešel. Říkal jsem si, že bych se tam neuchytil.
V tom případě jste srdcař.
Takových tady je málo (úsměv).
„Ale to nebyli takoví hráči, jako jsou teď. On třeba přijel ze zápasu z Karlových Varů, jeli šest hodin autobusem. Přestrojil se a utíkal do práce,“ říká paní Sládečková.
Hráli jsme ve Varech večerní zápas, přijeli jsme v pět hodin ráno a já to ještě v šest hodin stihnul do práce. Když jsme končili zápas, tak jsme měli refundace a mohli jsme (když jsme třeba jeli do Karlových Varů), mít den volna. V práci jsem pár takových dnů měl a tak mě potom ten mistr nedával takovou výplatu a já šel do důchodu s malým platem. Já jsem na tom akorát prodělal. Ale nelituju toho. Nikdy jsem toho nelitoval.
Nyní je mi 86 let a ještě donedávna jsem byl fit, teď mě trochu schválily průdušky. Od malička mi doktoři říkali, že budu mít problémy s průduškami, měl jsem záněty. Ale nikdy jsem se hokeje a sportu nevzdal.
Můj pravnuk hraje hokej, nyní půjde do mladšího dorostu (Filip Moc, pozn. red.). Můj vnuk rovněž hraje hokej, dříve hrál za áčko (Jiří Moc, pozn. red.). Potom si udělal trenérské zkoušky a trénoval právě i žáky. Celá rodina žijeme hokejem, potažmo sportem. (úsměv)
Kdy jste tedy skončil s hráčskou kariérou?
Když mi bylo 34, tak jsem skončil. Ale skončil jsem jenom proto, že mi lidi nadávali. Když holt udělal chybu starší hráč, tak už to brali jinak. Znamenalo to zkrátka dvakrát větší chybu. Tak jsem si řekl „Dost! A jdu pískat!“ Udělal jsem si zkoušky a téměř sezonu na to jsem už pískal krajský přebor. A po dvou letech už jsem pískal 2. ligu.
Pokud jsem se dobře dívala, tak jste nebyl jen hráč a rozhodčí, ale v Mladé Boleslavi jste v sezoně 1970/1971 působil také jako trenér. Je to tak? (Boleslav hrála 2. ligu, skončila 8.)
To ano. Jana Folprechta tehdy nějak vyšoupli a já jsem tu sezónu dodělával. Boleslav tehdy hrála 2. ligu a byli jsme na spadnutí. Ale bojovali jsme a udrželi jsme to. Já jsem v té době dělal předsedu trenérské rady a ti kluci mě znali, hráli jsme spolu. Brali mě spíš jako kamaráda. Neměl jsem tehdy ani trenérské oprávnění a dělal jsem to jen jako amatér (úsměv). Od té doby jsem se ale věnoval pouze pískání.
Jak dlouho jste tedy působil jako rozhodčí? A byl jste vždy jen čárovým rozhodčím?
Já jsem začal pískat v lize, když sudí rozhodovali zápasy jen ve dvou. Sice pak chtěli, abych šel dělat hlavního sudího, jenomže já jsem to odmítl. Říkal jsem – je lepší být dobrej lajnovej, než špantej hlavní. Tím jsem si zajistil i to, že ke mně přišel Luděk Exner a dostali jsme se spolu tak daleko.
Kam nejdál jste se za hokejem nebo s hokejem podíval?
No, tak v Kanadě jsem bohužel nebyl (úsměv). Ale podíval jsem se do Finska, pískali jsme ve Švédsku, ve Francii, v Rusku. Ze Švédska mám i památnou plaketu, když jsem tam pískal (13.,14.duben 1978). Tehdy tam hrál Sovětský svaz a Švédsko a Rusové vyhráli 10:0 a 10:1. Za Rusy hráli hráči jako Tretjak a další. To byl manšaft, který i Kanaďanům dával šišky, to byl manšaft jako hrom. Toho jsem si moc vážil, že jsem v tu dobu mohl pískat takové zápasy. Kdo by si to pomyslel v době, když jsem začínal, že se dostanu takhle daleko.
Vzpomínám si, že se tehdy otevíral první zimní stadion v Rumunsku a hráli tam Rumuni s Jugoslávií a my jsme tam pískali. Tehdy se ještě létalo vrtulovými letadly, to byly zážitky! (úsměv) Na většinu evropských zápasů jsme létali, ale právě na prvním oficiálním Mistrovství hráčů do 21 let jsme jeli autem, protože jsme už předtím pískali v Polsku dva zápasy s Amerikou, takže jsme to takhle spojili.
(Mimo rozhovor mi nad fotkami pan Sládeček prozradil, že pomáhal ještě s ostatními stavět zimní stadion v Mladé Boleslavi.)
V poslední době se hodně diskutuje o tom, že by se v Boleslavi mohl vystavět nový stadion. Jaký vy na to máte názor? Jste pro vybudování nového stadionu, nebo pro zachování toho stávajícího a třeba i rozsáhlejší rekonstrukci?
Já bych k tomu měl jasné stanovisko. Pokud by byl postaven nový a ať už by byl postavený kdekoli, tak by k němu mělo být dost místa pro parkování. Protože jinak v Boleslavi nebude nikdy větší návštěva hokeje. Za nás chodil plný stadion, třeba i 4200 diváků. Lidé sem jezdili i z různých míst. Ale bylo to tím, že je z venkova brali a pak je zase rozváželi, což byla práce místního oddílu. I proto tady byly daleko větší návštěvy. Jak nebude mít nový stadion daleko větší zázemí, tak tady bude pořád málo lidí.
V Boleslavi by byl tak nejideálnější stadion s kapacitou max. 6 tisíc lidí. To můžete srovnat i s jinými městy. Třeba Liberec už je daleko větší město, mají tam 8 tisíc lidí a mají to vyprodané. V Boleslavi by se tak těch 6 tisíc fanoušků naplnilo. Víc diváků Boleslav bohužel nedá, leda by to táhlo lidí z okolí. Ale věřím tomu, že o nějaký ten tisíc fanoušků by mohlo být navíc.
Děkujeme za rozhovor!