Zdravím našeho maskota Embíka! Mohl by ses čtenářům krátce představit?
Jmenuji se Pepa, je mi 20 let, studuju na Škoda Auto Vysoké škole a práci maskota mám jako brigádu.
Výborně, to bylo stručné, jasné, výstižné. Jak ses k práci týmového maskota dostal?
Vesměs úplnou náhodou. Boleslav sháněla maskota cca dva roky zpátky, protože jim zrovna odešel. A měli problém někoho najít, protože to zrovna není úplně snadné. A hledali a ptali se úplně všichni. Takže např. asistent šéfredaktora volal svému kamarádovi, jestli ten nechce dělat práci maskota Embíka. A on mu řekl, že on sám to dělat nechce, ale že ví o někom, kdo bude chtít. (smích) A tím někým jsem byl já.
Měl jsi nějaká očekávání nebo představy, oč se bude jednat, když jsi tu práci bral?
Vybavil jsem si nějakého maskota z NBA, kde maskoti skáčou po lidech, na palubovku a dělají tam všechno možné. A trochu jsem se bál, že tam něco takového budu muset dělat taky. Ale nakonec se to vyvrbilo jako taková klidovější práce.
A nezklamalo tě tedy, že tam právě tolik těch blbostí a šíleností není?
Vůbec. Byl jsem za to rád. V Americe za to dostávají klasickou mzdu, je to jejich hlavní práce a já to mám jen jako brigádu. Jsem rád, že to není až taková šílenost. (smích)
Jak dlouho tedy práci maskota děláš?
Dvě sezóny.
Kdybys měl čtenářům přiblížit, co vše ta práce obnáší?
Když jsem přicházel, bylo mi řečeno jediné – buď kreativní. Uchopil jsem to tedy po svém. Jediným varováním bylo, že bych měl chodit hlavně o přestávkách, a to kvůli tomu, jak je stadion Bolky udělaný. Na tribunách nejsou uličky mezi a nedá se tam tolik chodit mezi lidmi tak, abych jim při zápase nevadil.
Takže máš při práci volné ruce?
Ano. Maximálně se po mě ještě chce, abych byl přítomen např. u nějaké soutěže, plácl si s dětmi, atd. Ale nějaké limitace nemám.
Zmínil jsi, že práci děláš při škole. Dá se to bez problémů sloučit?
Jelikož jsem Boleslavák a studuju tady, tak se to dá skloubit velmi jednoduše. Zápasy jsou pozdě večer a já si rád dělám čas, abych tu vždy byl. Je to zábava a baví mě, že se můžu přijít podívat i na hokej.
Kdybys měl říct vlastními slovy – jaké to je žít život se lví hlavou na krku?
Ze začátku obtížný, protože ta hlava je fakt těžká. (smích) Hodně převažuje dopředu. Vzadu není skoro nic a vepředu je ta hlavní tíha. Obnáší to bolesti krku, ale na to už jsem si zvykl, není to nic hrozného. Na začátku sezóny je to vždy těžké, než se do toho zase dostanu. Obnáší to především kreativitu a lásku k lidem.
V čem přesně spočívá tvoje práce v průběhu hokejového utkání?
Bavit lidi, kteří přišli na zápas, fotit se s nimi, jakákoli interakce s fanoušky. Nic víc to není. Jsem takový markeťák v přestrojení. (smích) Akorát ne úplný, ale o PR klubu se starám také, ale po svém.
Práce Embíka ale asi není jenom práce během zápasu, že? Co dalšího ještě zahrnuje?
Tím, že jsem pod marketingem, kterému v klubu šéfuje Honza Prokop, který je tak současně mým šéfem, tak další úkoly mi zadává on. V průběhu sezóny jsou nějaké eventy s fanoušky, na které jezdím taky. Naposledy třeba posezónní autogramiáda s fanoušky (12. 3. 2024 v Bondy centru, pozn. red.), nebo když jsme v Bondy rozdávali vstupenky na zápas s Olomoucí. Dělám to strašně rád, protože vím, že tu budou i lidi, kteří jsou fajn a se kterými je radost navázat kontakt. Loni jsme byli v Liberci na zápase. Byli tam i naši fanoušci, což bylo fajn, protože mě znali. To bylo pěkné.
Dokázal bys říct, co nejlepšího nebo naopak nejhoršího se ti jako maskotovi stalo?
Nedá se asi nic kategorizovat jako nejlepší a nejhorší. Jsou horší chvilky, třeba když se nějaké dítě rozbrečí a opravdu za mnou nechce a ti rodiče ho třeba chtějí nutit. Já bych klidně odešel, mně to nevadí. Už dopředu cca na 10 metrů poznám, jestli se mě dítě bude bát nebo ne a podle toho si naplánuju svou cestu. Buď kolem něj rychle prolítnu, anebo se u něj zastavím. Když ho ale rodiče nutí, tak je to pro mne hrozně nepříjemné.
Takže občas i trpíš?
Ano, ale jen minimálně. Občas jsem rád, že není vidět, jak útrpně se tvářím.
Byli jsme teď krapet negativní. Jaký je tedy ty hezké pocity?
Je radost, když se se mnou někdo pozdraví nebo si se mnou plácne, když se mnou dělá blbiny a tak.
Máš nějaký zážitek, na který vzpomínáš opravdu rád?
Pěkný zážitek je, když za mnou přijde nějaké opravdu malé dítě a nebojí se mě. U malých dětí je většinou standard, že se začnou oddalovat, nebo začnou brečet. A když nějaké přijde samo a klidně i zezadu a začne mi objímat nohu, tak je to hrozně příjemný pocit.
Zmínil jsi, že na 10 metrů poznáš, jak na tebe dítě reaguje. Co všechno vlastně v masce vidíš?
Nic moc. (smích) Ten otvor, kterým vidím je opravdu úzký, ale není to nic, s čím se nedá pracovat. Doopravdy potřebuji jen vidět dopředu. Výhoda Embíka je, že jsem vidět na dálku. Pokud nejsem v nějaké kupě lidí, kde se všichni prodírají, tak mě vždy někdo uvidí. Když někam jdu, tak vím, že mi ostatní uhnou. Pokud samozřejmě nekoukají do mobilu. (smích) Nemusím se bát, že do někoho narazím. Maximálně, když otáčím hlavou, tak když bude vedle někdo vyšší, tak do něj šťouchnu. Embíkova hlava je ale naštěstí měkká, takže ani ten náraz není nijak hrozný.
Setkal ses například s tím, že by ti lidé dělali nějaké nepříjemnosti či naschvály?
Tahle práce je hodně o trpělivosti. Některé děti jen přijdou, obejmou tě a jdou pryč a některé si se mnou třeba i povídají a pak tam jsou ti, kteří zkouší mou trpělivost. Když už mě nějaké dítě štve dlouho a přijdu na zápas, ono si se mnou plácne a pak přijde a bouchne mě do hlavy a zkouší mou trpělivost a pak bouchá víc a víc, vší silou. Tak to je to, co mi na tom vadí. Jednou do mě někdo zezadu žďuchl, zavrávoral jsem a musel jsem chytat dítě, na které jsem padal, abych mu neublížil. Pak jsem si hezky rychle našel toho, kdo mi to udělal.
Můžeš se v takových situacích bránit?
Nemůžu. Ale když už mi to hodně vadí, tak si ho vezmu stranou a zeptám se ho, jestli je normální. Což pak většinou pomůže a to dítě už je v pohodě. Nijak mu nenadávám, jen mu domluvím. Řeknu mu, že jestli si myslí, že to je normální, tak ať si to dělá doma a ne na veřejnosti.
Lidé někdy dokážou být zlí. Zaznamenal jsi na sebe i nějakou negativní reakci?
Krom toho breku asi nic. Já se lidem nevnucuju. Když vím, že mě někdo nechce vidět a jde obloukem, tak to respektuju a chápu to. Vím, ke komu se můžu vnutit – to jsou většinou lidé, co chodí na permice. Zastavím se s nimi a popovídáme si. Ale jinak respektuju ostatní.
Žijeme v době sociálních sítí. Zaregistroval jsi nějaký hejt na svou osobu i tam?
Jediné, čeho jsem si všiml, že někdo psal, že je kostým hnusný. Ale to je něco, s čím se dá žít a nevadí mi to. Je to opotřebením, když děti Embíka tahají za nos nebo za ocas.
Jak dlouho trvá obléknout kostým Embíka už díky jedné instagramové soutěži víme (43 vteřin, pozn. red.). Kolikrát si ale kostým na sebe během utkání oblékáš?
Rád bych řekl, že čas navlékání se hodně liší. Na soutěž jsem šel střední cestou, protože kdybych fakt chtěl, zvládl bych to i pod 30 vteřin, ale nebylo by to ono, musel bych si to pak ještě rovnat. Dělal jsem to poctivě, tak jak se oblékám běžně, abych měl vše tak, jak má být. A co se týče počtu oblékání, tak jelikož během třetin běžně mezi fanoušky nechodím, stává se to jen málokdy, např. kvůli nějaké soutěži, tak za normálních podmínek si to navléknu před zápasem – cca půl hodiny před zápasem, a pak vždy na přestávky. Tzn. během jednoho zápasu se do kostýmu oblékám třikrát.
Kostým maskota je dán. Našel sis při jeho oblékání nějaké vychytávky? Nosíš pod kostýmem i nějaké speciální oblečení?
Nic speciálního nenosím. Stejně vím, že se zpotím, jelikož v kostýmu je opravdu horko. Nosit funkční trička je zbytečné. Spíš je to o tom najít nějaké, spíše tenčí, tričko, ve kterém když se člověk zpotí, tak to nevadí. Jinak nosím tričko, kraťasy a vyšší ponožky. Protože někdy pod ten kožich fouká, ale jen na nohy, což je nepříjemné. Pak nosím nákrčník, který si dávám na hlavu jako čelenku, a na to pak nasazuji hlavu Embíka, která je na helmě, aby ta helma nejezdila. A taky je to kvůli potu.
Napadlo tě někdy, že bys tu svou úlohu Embíka trochu změnil a chodil i v průběhu třetin?
Během dvou sezón, které tu jsem, jsem přemýšlel, jak by se dalo i tohle trochu vylepšit, že bych chodil i během třetin, ale je to složité. Některé zápasy jsou hodně napínavé a člověk je skutečně chce vidět. Některé zápasy je to nuda. Na jednu stranu si říkám – jsem maskot, musím je vyburcovat. Ale pak se podívám do kotle a říkám si – oni se dokážou vyburcovat sami. (smích)
Myslíš, že ti tvoje práce jde, případně je něco, na čem bys mohl ještě zapracovat?
Osobně si myslím, že odvádím dobrou práci a nevadí mi se za to pochválit. Jsou tam nedostatky, třeba během třetin, ale jak už jsem říkal, tam pořád nevím, jak se k těm lidem dostat. Ač se to nezdá, jsem introvert, takže ta maska to trochu vyvažuje. Dodává mi jistou důvěru a sebejistotu. Díky kostýmu a masce se cítím jako extrovert a můžu s lidmi komunikovat.
Využíváš toho, že jsi inkognito?
Ano, hodně. Dává mi to sebejistotu. Říkám si „jo, teď jsem někdo“ a když si kostým sundám, jsem Pepa. Osobnosti se podle mých kamarádů nijak zásadně neliší, ale podle mého názoru jo. Je to jako herectví, protože si hrajete na někoho jiného. Jsem rád, že jsem začal v té kladné roli, že nejsem žádný záporák, kterého si lidé spojí s tím člověkem.
Ví tvoje okolí, že děláš maskota a byl někdo překvapený, když jsi mu řekl, že Embík jsi ty?
Okolí to ví. I kvůli tomu, že to dávám na svůj instagram. Určitě jsou lidi překvapení, a to především kvůli tomu, že když se ve svém širším okolí zeptáte, jestli znají někoho kdo by něco podobného dělal, tak řeknou, že ne. Když někomu řeknu, že dělám maskota, tak se setkám s reakcí „tyjo, to je cool.“ A ty reakce jsou vesměs podobné. Lidé jsou překvapení, že vůbec nějaká taková práce existuje, že o něčem takovém ani nevěděli.
Díky tomu, že se hodně vídáš s lidmi, dáváš pak zpětnou vazbu marketingu, případně pracujete spolu na nějakém zlepšení, ať už role Embíka nebo něčeho dalšího?
Ani tolik ne. Když mám problém, tak ho řeknu. V tomhle je šéf Honza dobrý. Nebo se mi například pořád snaží vnucovat desku instagramového postu, což já odmítám, protože se bojím, že to někdo ukradne. (smích) Mám hrozný strach, že to někde nechám, půjdu s lidmi a někdo to vezme, protože je to pěkný. Myslím, že by se dal udělat například fotokoutek.
Zjišťoval sis sám, co je práce maskota zač? Nebo inspiroval ses někde? Např. v jiných sportech? A co sis z toho vzal?
Přiznám se, že ani moc ne. Jak už jsem říkal, vycházel jsem z té představy maskotů v Americe, ale tady u nás je to klidnější. Tak jsem si říkal, že se nepotřebuju nějak inspirovat. Tohle je práce, ve které jsou potřeba rychlá rozhodnutí a člověk neví, co se stane, takže musí zakládat na těch situacích a nejde předpokládat.
Na zápase hokejové Sparty se v průběhu sezony objevil profesionální fanoušek, který tančil na tribuně a měl vyloženě za úkol rozjet tam pořádnou show. Neláká tě i představa toho, že bys ty sám seděl v hledišti mezi lidmi a pak to tam pořádně rozjel?
Na jednu stranu mě to hrozně láká, rozjet nějakou pořádnou taneční vlnu nebo něco takového, ale na druhou stranu si říkám, když se podívám na fanoušky, že se jim nechci vnucovat. Po dvou letech člověk zjistí, kdo na stadion chodí. Někteří přijdou na hokej, jiní jdou koukat na hráče, pak tam je kotel, takže jedině začít někde tam. Otázkou je, jestli by se chytli i ti další, na ostatních tribunách.
Láká tě se v téhle práci posunout i dál nebo to bereš jen jako zábavu?
Dělám to, protože mě to baví. Mám ve svém životě úplně jiné sny. A jestli mi i práce maskota nakonec pomůže nebo nepomůže, to uvidíme. Kariérně nahoru se v tomhle dostat nepotřebuji.
Když už jsi to tedy nakousl, tak co je tvým snem?
Jelikož studuji ekonomii, marketing, účetnictví a finance, tak bych si v tom chtěl udělat jistou praxi a dál bych to chtěl učit. Inspirovala mě jedna učitelka na střední škole a strašně rád bych to chtěl dělat. Jestli mi i v tom práce Embíka pomůže, to je otázka. (úsměv) Tady jsem v kontaktu s malými dětmi, ale já bych chtěl vyučovat na střední škole. Potřebuju někoho, kdo má nějak nastavený život a chtěl bych mu v tom pomáhat.
V uplynulé sezóně proběhlo setkání maskotů Boleslavi a Liberce na libereckém ledě. Viděla jsem nějaké video a zdálo se mi, že tě tak trochu šikanoval. Tak jak to bylo?
Trochu jsme se pošťuchovali. To se ale musí stát, jinak by to nebyla zábava. (smích) Na akci jsem mluvil především s tiskovou mluvčí, doptával jsem se i libereckého šéfa marketingu. Poslouchal jsem a dělal to, co jsem měl. O první přestávce jsme oba maskoti chodili spolu, fotili jsme se s fanoušky. Nic extrémně pichlavého neproběhlo, ale pošťuchování, to zkrátka muselo být.
Když už jsme u cizích maskotů, máš nějakého oblíbeného maskota, který se ti líbí, je ti inspirací?
Můžu začít tím, kdo se mi nelíbí? To je třeba právě ten liberecký maskot. To je totální downgrade. Oproti tomu, co měli předtím, tak hrozně klesli. Není to nic osobního, ale zdětinštěli ho, zaměřili se až tak moc na děti, až se mi to nelíbí. A kdo se mi líbí? Jiné maskoty jsem moc nezkoumal. Když koukám na hokej jiných týmů, tak si maskota všimnu někde v dálce. Je vždycky fajn se mrknout, co který tým má za toho speciálního člověka. Ale pokud bych měl někoho vypíchnout, tak se mi líbí maskoti brněnské Komety – ti dva bílí medvědi.
A ve světě? Mluvil jsi o basketu…
Nedokážu říct. Přiznám se, že to ani moc nesleduju, spíš si někdy všimnu na internetu těch vtipných kompilací maskotů.
Byl jsi někdy v zahraničí a sledoval jsi práci maskotů tam? Případně co hokejová mistrovství světa?
Koukal jsem na to třeba na instagramu, z hokejového mistrovství světa třeba právě Boba a Bobka. Je to zábava, ale v porovnání s Boleslaví je to nepoměr. Zatímco na mistrovství přijde i 15 tisíc fanoušků za zápas, do Boleslavi přijde kolem 3-4 tisíc. Což je úplně něco jiného. Nedá se to srovnat, ale je zábava se na to koukat.
A měl jsi možnost navštívit letošní mistrovství světa v Praze nebo v Ostravě? Sledoval jsi práci maskotů Boba a Bobka?
Osobně jsem byl na zápase Kanada - Norsko, samozřejmě jsem je sledoval, a to, co předváděli, bych asi moc nedal. Lézt po fanoušcích se mi moc nechce, bojím se, že by mi někdo dal pěstí. (smích) Balancovat na zábradlích je za mě sebevražda a oni mají aspoň měkký pupek - já ne. (úsměv) Ale oceňuji tyto lidi, protože to fakt berou jako práci, která je baví a dokážou si ze sebe udělat pořádnou srandu.
Zpátky k práci pro Mladou Boleslav. Častokrát si kladu otázku, jestli máš vlastně v záloze nějakého náhradníka? Např. pro případ nemoci nebo kdybys nemohl přijít.
No, díkybohu jsem zatím nechyběl déle jak jeden zápas. (ťuká na zuby) Náhradníka nemám. Fakt se snažím dělat absence na minimum. Jediné, co jsem snad prošvihnul, tak byl jediný zápas, kdy jsem byl na závodech. Dělám capoeiru. To jsem napsal, že opravdu přijít nemůžu.
Jsi maskotem týmu. Ale asi ještě nezaznělo, zda jsi také zapáleným fanouškem mladoboleslavského týmu?
Tak určitě. (smích) To je dle mého základ toho, aby někdo mohl maskota vůbec dělat. Mít ten tým rád. Když ho člověk rád nemá, nemá k němu vztah a lásku, tak to nemá smysl. Protože když neprožíváte s těmi lidmi zápas, ani se na něj nedíváte, tak je dle mého názoru zbytečné to dělat.
Sleduješ na fanoušcích během zápasu i změny nálad? Podle toho, jak se zápas vyvíjí…
To, jak se hokejový zápas vyvíjí, je ve výrazech lidí, které potkávám během přestávek, strašně patrný. Ta nálada. Když prohráváme a před koncem třetiny ještě snížíme, tak ke mně po třetině všichni přiběhnou a slyším: „jó, už jenom jeden gól“… nebo: „neee, to je hrůza, to už nedáme“. Ta nálada je hrozně vidět. U některých fanoušků je to extrémně patrné.
Musíš být hodně empatický, aby ses vcítil i do jejich emocí?
Ano, ale já ty jejich nálady i rozhořčení chápu a vždycky se snažím něco z toho vybrat. Když jsme třeba hráli s Libercem a prohrávali jsme po dvou třetinách 0:5, tak už to fakt nemělo smysl. To bylo hodně temné období. Ale když je to třeba o gól o dva, nebo dostaneme nějaký nešťastný góly, tak se pořád snažím zvedat náladu. Od toho tam koneckonců jsem.
Tvoje práce je hodně i o práci s dětmi, které na tebe hrozně hezky reagují a umíš to s nimi. Co ty a děti?
To je taky jeden z předpokladů, které člověk musí mít, aby mohl práci maskota dělat. Když člověk nemá rád děti, tak to nejde. Dřív nebo později je odkopnete a bude z toho průšvih a vyhazov. Což naštěstí není můj případ, protože práce s dětmi mě naplňuje a rádi vidím, když tráví smysluplně svůj volný čas.
Jezdil jsi někdy dělat vedoucího na tábory?
S dětmi mě to hrozně baví a na tábory bych jako vedoucí jezdit chtěl, ale vždy si na to vzpomenu až v létě, což už je pozdě. Takže ne, nikdy jsem na táboře s dětmi jako vedoucí nebyl. Práce s dětmi mě ale baví a nemusí to být na full-time. Po zápase jim řeknu „čau“, dám je rodičům a hotovo. Já jsem vám je teď rozmazlil a už si s nimi dělejte, co chcete. (smích)
Je práce maskota dobře placená? Dá se tím slušně přivydělat nebo je to především o tom, že tě ta práce hlavně musí bavit?
Byl jsem překvapený, kolik mi za to dávají. Není to žádná astronomická částka, ale tím, že mě to baví, tak v tom skoro vůbec nehledám finanční benefit. Je to „pár stovek“, ale i tak pro mě více než dostačující částka.
Řekl bys tedy, že práce maskota je spíše takovým posláním?
Doufám, že lidem předávám hlavně dobrou náladu, to je takové mé hlavní poslání. A aby se nestresovali z výsledku. Když prohrajeme o jeden gól, je to stejně naprd, jako když prohrajeme o osm gólů, ale nemělo by jim to zničit život.
Co by sis chtěl jako maskot vyzkoušet?
Naše hala k tomu sice není moc dělaná, ale viděl jsem, hodně dávno, jak maskot San José Sharkie dělá nějaký sestup na laně. Vzali ho nahoru na konstrukci a on sjížděl na laně dolů. Ale obávám se, že na našem stadionu to asi nepůjde. (smích)
Dokázal bys nějak shrnout, jaké jsou předpoklady pro práci maskota?
Fyzické? Všímám si, že bych měl mít minimálně o 10 cm navíc, abych nešoural oblek po zemi. (smích) Proto je můj kostým zespoda tak šedivý. Někdo, kdo to designoval, nepočítal s tím, že to bude nosit tak malý člověk. A co se psychických předpokladů týče – říkám dva nejdůležitější – láska k lidem a především k dětem a trpělivost. Obrovská. Vůči dětem, lidem, všem. Nic vás nesmí vykolejit. Ani žduchání.
Děkujeme za rozhovor.
